Deník jednoho krásného výletu

První den (čtvrtek 5. února 2009) 

Ráno přijíždíme v ranní pražské mlze na Ruzyňské letiště, odlet máme v 10.05 a i přesto, že letíme s Air france odlet kupodivu nemá zpoždění a od stojánku jsme vytaženi přesně na čas. Do Paříže přilétáme také s přesností 5 minut. V Paříži je stejně jako v Praze zima, ale prokukuje už sluníčko. Máme cca 4 hodiny do odletu našeho dalšího spoje. Čas si krátíme procházením po letištní hale – pro stavaře docela zážitek (hlavně pro Jaňuli – monolity jsou tady fakt krásné). K bezpečnostní prohlídce do terminálu F jdeme raději s 3 hodinovým předstihem, přeci jen po dřívějších zkušenostech, nechceme riskovat nervozitu při stání v několika stovek metrů dlouhé frontě, která se nehýbe. Bohužel zde se ukázala první malá překážka, 3 hodinový náskok nakonec byl sotva dostačující, abychom prošli přes pasovou kontrolu a bezpečnostní prohlídku ke gatu… Problém byl v nějakém neupřesněném bezpečnostní problému (asi dvakrát kolem nás prošel security týpek s batohem označeným chemie nesahat a za ním trošku menší truhlík s kyslíkovou bombou), který se v čase našeho čekání v terminálu F stal, a protože tento terminál je mekkou odletů mimo EU a protože z Paříže těch letadel (widebody) léta fakt jako hodně, za 2 hodiny safe pauzy bylo před vstupem do terminálu odhadem cca 2000 lidí, kteří se právem cpali do vstupu do terminálu, některým skoro odletělo letadlo, absolutní neorganizovanost bohužel několika lidem tento problém způsobila. Tuším, že pár žalob na správu letiště bude. Sám jsme viděli pána co se i přes snahu nemohl dostat skrz dav a posléze stihnul odlet do Lagosu opravdu s odřenýma ušima běžící společně s letadlovou uvaděčkou rukávem k letadlu… Nám pouze 5x změnili odletovou Gate, k té pravé jsme se nakonec po pátrání dostali, trošku nás znervóznilo, že na panelu před dveřmi svítil Zurich, po asi 20 minutách čekání se ale nápis přepsal na Mauritius on time (v této době už 30 minut delayed…). Čekáním stoupala nervozita a on time se změnilo na Delayed nejprve hodinové posléze až dvou a půl hodinové. Nikoho jsme ale, alespoň doufám, na letišti nenechali. Do 747, která stála asi 10 minut jízdy autobusem od Gate, jsme nastupovali po schůdkách přes business třídu. Letadlo, které asi na poslední chvíli vytáhli z hangáru, bylo už zralejšího věku, nestydím se říct – byl to dědeček. Audio-video systém byl pouze na obrazovkách v uličce a prvních cca 30 minut skákající obraz, byl pouze jako kulisa (osobně mě to nevadilo – dávali tam stejně jen zprávy, kde se každé dvě minuty objevil tlučhuba Sarkozy, ale čekal jsem jen ze zvědavosti, kdy budou zas Frantíci kritizovat naše předsednictví… nějak na to ale pan prezident zeměkoule zapomněl a nebo jsem to přeslechl …). Odlet, po té co se letadlo dalo do pohybu, zjistil jsem netěsnost mého vnitřního okénka, což samo o sobě problém není, děsně ale na ploše při popojíždění chrastilo, pravej adrenalin začal ale až na odletové dráze – fakt docela mazec, náš zmeškaný slot donutil asi pilota se vecpat mezi dvě přistávající letadla a tak jsme těsně po přistání A340 šli na start my, za těsnými zády přistávajícího dalšího letadla. Aby mu pilot rychle ujel, dal plnej výkon a chtěl jít podle mě brzo nahoru a při té rychlokvašce si asi nejspíš škrtnul prdelí o ranvej, jinak si zvuk, který připomínal škrábání plechu o asfalt vysvětlit nedokážu. Asi aby se nám za tento adrenalinový zážitek odvděčil, vzal to rovnou přes centrum Paříže, což byla jedním slovem fakt nádhera !!! Vidět osvětlenou Eiffelovku, vítězný oblouk, invalidovnu …. Hned jsem na šktnutí na dráze zapomněl. Okénko bohužel na svojí netěsnost nezapomnělo a připomínalo mi to celou cestu až na Mauritius. K letu snad jen poznámka – jídlo u AF je opravdu super a nemá chybu, personál letadla také na jedničku. Po cca 10 hodinách letu jsme se přiblížili vstříc cyklónu jménem Gaele, který nyní řádí kolem ostrovů Rodrigez, Mauritius, Réunion a Madagaskar. Létání nad cyklónem je disciplína, která se těžko popisuje, ale představte si jízdu na labutích na pouti, kdyby vás někdo vozil neorganizovaně hodně rychle nahoru a dolů a doprava a doleva … Naštěstí tato pouťová atrakce byla jen asi 25 minutová a asi ani nic vážná, protože letušky nám při ní servírovali snídani. Na přistání si dal pilot po zážitku z Paříže záležet a ukázal nám krásy západního pobřeží Mauru a pak lehounce s větrem do boku dosedl na plochu pokrytou silnou vrstvou vody po čerstvém ranním dešti. Další fronta nás čekala na imigration na letišti. Jižanské země, kde se nikam nespěchá, putování za kufrem se protáhlo asi na hodinku. Kufřík s námi dorazil také, tak už nám nebránilo v našem Mauritijském dobrodružství vůbec nic. Taxíka jsme ulovili, spíš taxikářem jsme byli uloveni, přímo na letišti a za 50€ nás odvezl do Flic en Flac, čož bylo o 25€ méně, než po nás chtěla agentura co se transferem zabývá = spousta stánku je hned za příletovou částí letiště (ale tuším o 25% víc než co by si řekl kdekoliv jinde na Mauru - poslední den se nám to potvrdilo, dostali jsme nabídku na odvoz na letiště za 40€, což by byla úspora cca 20%).

Druhý den (pátek 6. února 2009) 

A pak jsme se konečně po celé dlouhé a strastiplné skoro 24hodinové cestě zaslouženě ubytovali a natáhli alespoň na chvilku na postel. Bungalov, kde bydlíme není sice úplný luxus, a neblíží se to obrázkům z cestovních agentur, které lákají do ráje, ale pro základní potřeby to bohatě stačí. Je na tom nádherné to, že tu široko daleko bydlíme sami a nikdo nás nijak neotravuje, baráček je klimatizovaný, takže je tu nádherně, akorát když se pak vyjde ven, tak ten teplý vítr člověka pěkně praští. Bungalovy jsou naházené v tropické zahradě, kde jsou zasázená samé palmy a tropické dřeviny, které teď ještě krásně kvetou.

Třetí den (sobota 7. února 2009) 

Máme trošku smůlu v tom, že teď tu zrovna řádí šílený cyklon Gaele, takže počasí zatím nic moc, včera jsme se teda trošku přismahli, a to jsme se byli jen ve městě najíst a nakoupit zásoby do místního SPARu.

Dneska tu trošku víc fouká, ráno byly děsný vlny, a tak jsme si chtěli udělat pěší výlet a poznat okolí, jenže než jsme se vybulikovali z domečku, tak tu začalo lejt jak z konve (jak řekl klasik v jednom filmu….chčije a chčije….). Naštěstí je tu pořád kolem 30°C, a i když fouká fakt velký vítr, tak to je asi jako když si po sprše v bazénu stoupnete do toho fénu na usušení těla. Tak teď tu tak posedáváme na zastřešené terase a alespoň v klidu promýšlíme kam zajedeme na výlet a nepřestáváme doufat, že Gaele to jednou vzdá a my si tu užijeme i toho hezčího počasí a samozřejmě i šnorchlování, který by v tomhle počasí znamenalo jistou sebevraždu.

Lidi jsou tu děsně milí a báječně tu vaří, a ceny jsou tu celkem luxusní, asi jako kdybychom byli na dovolené někde v čechách.

Zatím se tu prostě aklimatizujeme a srovnáváme se s časovým pásmem, je tu o 4hodiny víc jak v Evropě a kdo mě zná, že mám problémy se vstáváním, tak je to pro mě trošku horor, protože snídani máme od 7.30 do 10:00 místního času, což znamená, že musíme vstávat nejpozději v pět ráno, abychom stihli místní snídani.

Také tu vyrábí svoje pivo PHOENIX, chutná asi jako naše dvanáctka a dobře vychlazené je fakt dobré.

Čtvrtý den (neděle 8. února 2009) 

Tak jsme se přehoupli do neděle, čas tu neuvěřitelně rychle letí, a to se tu pořád v podstatě flákáme, protože je pořád víceméně pod mrakem s docela hustými dešťovými přeháňkami (asi jako když na vás někdo vylije kýbl vody), takže vzdáváme zatím výlety, je tu nízká oblačnost a tak by jsme se stejně nepokochali. Dnes tu byli asi tak pětimetrové vlny, tak zatím jsme ani neriskovali šnorchlování, stejně tu místní policie hlídá, aby nějací sebevrazi neplavali v moři, takže zatím jsme se byli smočit jen v místním bazénu.

Dopoledne mezi nějakými dešťovými přeháňkami jsme byli alespoň trošku chytit nějakou barvu na pláži, a docela se nám to povedlo, jak tu fouká ten vítr, tak je to pěkně zrádný a sluníčko opaluje trošku i přes mraky a pořád je tu tak kolem 30°C. Bohužel jsme tu chytli zrovna nějaký celkem velký cyklon, který tu krouží kolem Madagaskaru a ne a ne se vybít někde na pevnině. Jinak to flákání u moře mi včera připomnělo, když jsme ještě s bráškou jezdili 105tkou škodovkou v parném létě a abychom tam v tom vedru neumřeli, tak jsme otevřeli všechny okna, byl tam pak takový ten teplý průvan a děsný hluk, tak asi tak to vypadá, když tu ležíte na pláži.

Konečně se to počasí začíná tvářit pozitivněji, já bych dala lehčí výlet do cca 4km vzdálené zoologické, ale bráška se furt nemůže srovnat s časovým pásmem a tak nevím jestli se mi ho povede přemluvit, vypadá to spíš na opalovačku….ono v dálce je celkem černo a je fakt, že riskovat, že cestou do zoo na vás vylejou třeba tak třikrát kýbl s vodou není příjemná představa, takže si radši skočíme do bazénu a dobrovolně.

Tak jsme to neriskli [psáno s odstupem večer] a možná jsme prohloupili, protože byl první den, kdy odezněl cyklón, sice ještě byly velké vlny, ale jinak se udělalo nádherně a my se pěkně připekli na sluníčku, protože foukal zrádný vítr a bylo to krásně osvěžující. Ovšem, když jsem šla pak do místního marketu nakoupit věci na oběd, tak jsem vypotila co šlo. No prostě tak nějak další proflákaný den.

Šestý den (úterý 10. února 2009) 

Tak konečně jsme se dokopali k nějakému výletu, kolem pobřeží bylo nádherně, bohužel v těch kopcích co se tu táhnou vnitrozemím se drží mraky a nevypadá to zatím na nějaké výlety s vyhlídkou. Tak jsme jeli prozkoumat severozápadní pobřeží. V městečku Pamplemousses je nádherná botanická, kde roste asi milion druhů palem a pár druhů lotosů, a taky tu mají nádherné asi stopadesátileté maxiželvy, bohužel ani ony nějak nesnášejí místní vedro, takže se ty lenošky povalují jedna na druhé ve stínu a není s nimi žádná sranda, ale jsou roztomilé. Krásné na té botanické je to, že to tu prostě všechno roste tak nějak samo od sebe bez toho aniž by kolem toho musel být postaven skleník jako u nás, co se týká fauny, tak té se tu v tomto podnebí daří skvostně, mám pocit, že kdyby tu někdo zapomněl opřené hrábě, tak by z nich něco krásně kvetoucího vyrostlo.

Pak jsme se jeli podívat do hlavního města Port Luis, není to největší město, ale je historicky nejzajímavější a je tu největší přístav na ostrově. Dřív tu žilo víc lidí a město se rozvíjelo, ale nepřízeň počasí (věčné cyklony a zemětřesení), morové a cholerové nákazy vyhnali lidi do středozemí, kde je to prostě bezpečnější a do hlavního města jezdí všichni jen pracovat. Port Luis je zvláštní směsicí koloniální architektury s architekturou moderní, staví se tu hodně monolitických prosklených mrakodrapů pro nadnárodní společnosti a trošku se tu rozvíjí turistická architektura (hotely, restaurace, megasupermarkety apod.). A samozřejmě tu v okolí města nechybí takové ty „slamy“, kde žije chudší vrstva obyvatelstva. Krásný výhled na město se dá zažít, když se vyšplháte do bývalé pevnosti nad městem, kde je krásný výhled na celé město a přístav.

Taky tu mají čínskou čtvrť, což je ale jen směsice koloniální výstavby se „slamovými“ nadstavbami a spíš se to tváří jako hodně chudinská čtvrť, než co by člověk čekal od čínské čtvrti, jak ji zná z fotek např. ze San Francisca.

Celý den jsme se dopravovali taxikem, a bylo to svým způsobem děsně pohodlné a bylo to super v tom, že když nás vezl zpátky do hotelu, tak jsme málem usnuli a v autobuse by nás možná někdo obral. Autobusy tady jezdí takové krásné rachotiny, kde z výfuku se line cosi co vypadá jako přepálenej tuk v kombinaci asi s cukrovou třtinou a neodvažuji se odhadnout čím ještě. Klimatizace je v autobuse klasická manuální jako ve staré 105 (klička na otevření okna), vzhledem k tomu ale, že zastávky jsou na každém kroku, moc se dovnitř toho čerstvého vzduchu ani nedostane. Rychlost jízdy autobusu je maximální tak kolem 50 km/hod.

Ráno jsme po vydatné snídani využili opět služeb našeho milého taxikáře černouška a vydali se tentokrát na jih ostrova. Nejprve jsme se jeli podívat na kráter Trou aux Ceres což je v podstatě zarostlá díra listnatým lesem a dole v kráteru zakalená voda, je tu ale moc pěkný výhled na západní část ostrova a kdyby bylo hezky, možná bychom viděli i Flic en Flac … Další naše cesta vedla směr shopping. Mauritius je proslaven tím, že zde nakoupíte velmi levně drahé oblečení. Funguje to ovšem na bázi tureckého trhu. Tričko Prada vyvolávací cena 1500 MUR po pár dohadování může stát polovinu. Otázkou zůstává pravost značky … Prodavači bývají hodně neodbytní až docela nepříjemný a nechápou, že si člověk nechce něco koupit za každou cenu … Po první takové zkušenosti jsme našemu milému taxikáři další pokusy nás odvést do drahých krámů zatrhli (mají z toho kluci provize) a jeli jsme se podívat do další, pro taxikáře s provizí, atrakce – výrobny maket lodí. Opět tradice místních dělníků, kteří před zraky cizinců lačných po zjištění tajemství jejich umu, loďky dělají v jedné místnosti kde se skoro nedá hýbat … pokračuje se dál do prostoru prodejny, kde už pod klimatizací na vás prodavač spustí ohranou písničku o kvalitě, levnosti (cena je oproti jiným krámkům na ostrově přemrštěná o cca 15%, najdete tu ale i velké lodě, co jsem jinde nabízet pak už neviděl) a originalitě … modely jsou ale tak krásné, že neodoláte a vyndáte z peněženky přebytečných 500€ a loď si prostě koupíte … Samozřejmě taxikáři mají opět provize za přivezeného beránka …

Další zastávkou byl komplex místních textilních značek, opět všechno bez cen, naštěstí i obsluha tentokrát se věnovala raději sama sobě a tak nebylo těžké utéct ven, nastal ale problém – venku lilo jako z konve. Jaňule si všimla, že komplex má tvar účka a můžeme tedy prozkoumat ještě druhou jeho stranu a přečkat tak alespoň ten největší slejvák. Bohužel občasný déšť nás pak provázel celý den … V pauze "dešťovce" jsme si dali presíčko (60 MUR bez mléka – obsluha neměla zpět na tisícovku, naštěstí šlo platit kartou, ale těch keců …).

Hurá do přírody – zaveleli jsme černouškovi a vyrazili vstříc Black River NP. První zastávkou byla socha Šivy nedalo Grand Bassin (dle legendy se mluví o tom, že když Šiva, který na hlavě měl řeku Gangu, se svou ženou Párvatí přelétával na květinovém koberci ostrov někde v smaragdovém moři, z Gangy se při přistání vylilo na ostrov do kráteru pár kapek vody a vzniklo jezero Grand Bassin, Ganga byla nešťastná, že zde musí zanechat svou vodu, Šiva jí však utěšil, že v budoucnu se zde usadí lidé, kteří přijdou od jejích břehů, a každoročně se boudou vydávat na pouť, při níž voda z jezera bude sloužit jako obětina. Každý rok k jezeru putuje asi půl miliónu věřících z celého ostrova). Socha Šivy, která stojí nedalo jezera na kopci má výšku cca 65 m a je fakt uchvacující. Chrámy jsou umístěné nedaleko podél jezera. Při vstupu si musíte samozřejmě sundat boty a jeden z knězů vás opatří, pokud chcete, malůvkou na čelo, při které vám přeje štěstí, zdraví, sílu a poprosí o nějakej ten pěťák do kasičky. Náš taxikář nám dal poměrně obsáhlý výklad, škoda jen že neumíme tak dobře anglicky, abychom všechno pochopili … Druhá zastávka byla vyhlídka na vodopády Riviér Noire, které bohužel byly zahaleny zcela do mlhy. Asi čtvrthodinové čekání nám umožnilo alespoň v oparu vidět krásu tohoto údolí. Když začalo zase pršet, vrátili jsme se raději k autu a pokračovali dál. Cestou jsme si zkusili dát oběd v místní restauraci (ceny Praha + 30%), která opět figurovala na seznamu provizních míst místních taxikářů – potkali jsme tu nejednoho turistu, který už byl na nějakém místě, kde jsme byli také. Po vydatném a dobrém obědě jsme vyrazili vstříc, dle mého mínění, jedné z největších atrakcí jihu ostrova barevné země Chamarel. Výjimečnost místa si uvědomují i místní a proto se zde platí vstupné = 100 MUR za osobu, které se vybírá na příjezdové cestě. První zastávkou v Chamarelu jsou vodopády. Docela zážitek vidět cca 100 metrový vodopád, po cyklónu docela nasycený vodou. Dalších cca 10 minut nám zabrala cesta k samotné barevné zemi, kde se odevzdávají koupené lupeny. Tato přírodní atrakce má ještě bonus v podobě obrovských želv, které se dole v rohu území, nechají od turistů krmit otrhaným listím.

Tak mezi kapkami deště, který občas měl přívalový charakter, jsme se pomalu blížili opět k našemu Mauritijskému domovu – Flic en Flacu. Cestou jsme poprosili ještě ochotného černouška na zastavení v pořádném supermarketu (ten ve Flic en Flac podezřívám, z někdy nechutných cen způsobených zvláště klientelou západních turistů (př. rajčata nic moc kvalita 1kg stojí cca 170 MUR = 4€ = 120 Kč, což v zemi, kde zapomenete hrábě a vyroste strom je fakt moc a po pravdě na tržišti v Port Luis stály o moc krásnější a čerstvé rajčata pouze cca 20Kč/kg). Bohužel asi platí na ostrově kartel supermarketů – ceny byly i tady stejné, jen výběr alespoň o hodně širší. That’s all from Wednesday.

Totálně flákací den. Od rána se zatáhlo a nevypadá to, že se to zlepší … Ráno jdeme na email, kouknout na windguru (optimisti = :o) =) a pak zpátky do domečku. Cesta z recepce ve slejváku byla jak sprcha, tady v tom vedru ale moc příjemná. Pršet nepřestalo ani odpoledne a louže už dosahovaly velikosti malých jezírek. Zásoby jídla a pití jsme měli na dva dny, kromě sluníčka nám nic nechybělo. Večer se udělalo konečně hezky!

Devátý den (pátek 13. února 2009)

Pátek byl komisí složenou ze dvou členů výboru bunglavu G zvolen azurovým dnem. Konečně se dočkáváme toho pravého letního počasí, které čekáte už v letadle, když sem letíte – od rána je modro, svítí sluníčko a tak hurá chytat bronz na rozpálenou pláž. To nám vydrží do oběda, kdy se rozhodujeme vyrazit na pěší výlet do nedaleko vzdálené botanicko – zoologické zahrady Casela. Cesta se dá popsat nejlépe asi pocitem, jaký musí mít naložená kotleta, když se vrhne střemhlav do rozpáleného pekáče. Polední sluníčko je zkrátka jen jedno a to pálit musí. No pokrývku hlavy máme, vody také dostatek, vrháme se tedy vstříc dlouhým pláním cukrové třtiny a zdoláváme jedno políčko za druhém, v zádech nám z nedaleké silnice občas někdo dává troubení najevo sympatii s odvážným činem jít někam pěšky (vesměs se jedná o drožkaře, kteří jako supy v nás vidí vidinu lehkého přivýdělku – to nás ale neznají, my se nedáme). Od hranice obce Flic en Flac do Casely je to cca 6 km, což dáváme poměrně ležerní fotograficko – kamerovou chůzí za necelou hoďku a půl. Vítá nás krásná tropická zahrada plná kytek co má doma jinak Jaňule v květináčích a také tlustý uvaděč s 270 MURovou vstupenkou pro jednu osobu. Park se dá shrnout do jednoho slova – nádhera. Bylo by ale trošku nefér nepodělit se dál o pocity z tak uchvacujícího zážitku. Park začíná soustavou rybníčků, kde plave spousta rybiček, dále navazuje voliérami s velkým množstvím různého ptactva z celého světa. Hned na začátek vytahuje trumf v podobě velkých papoušků Ara, další překvapení vzbuzují zvuky linoucí se z políčka nedaleko voliér. Klube se z nich v parném dni nadržený páreček želv obrovských, který si to rozdává přímo v přímém přenosu před obecenstvem jiných těchto krásných živočichů původem ze Seychel. V areálu se totéž opakuje ještě párkrát ale u vzrůstem menších těchto živočichů. Procházíme tedy dále cestou plnou vřeštících ptáků v zádech se zvukem starých obřích nadržených želv. Park nabízí v samém centru slušnou restauraci s krásným výhledem do okolí směrem na Le Morne a Indický oceán. Návštěvu parku končíme procházkou malou zoo, kde vidíme pár opiček a několik vodních ptáků (pelikány, kachny..). Cesta zpět, snad protože je odpoledne, už není tou pravou grilovačkou, a navíc pod tíhou zkušenosti s cestou tam, víme co a jak dlouhého nás čeká. Jdeme rovnou do supermarketu dokoupit poslední ingredience a pak hurá do bazénu zchladit (no zchladit, jak se člověk může v něčem co má teplotu napuštěný vany?? – maximálně osvěžit..).

Desátý den (sobota 14. února 2009)

Opět krásný den, ráno si procházíme město a pokukujeme po suvenýrech, kterých je tu opravdu hodně, nakonec něco kupujeme a vracíme se zpět, abychom mohli vyrazit na další výlet. Vyrážíme po pláži směr jih (což je vlastně tady jako u nás na sever). To že se vlastně blížíme antarktidě vůbec nepociťujeme, ba naopak opět si připadám jak už jednou opečená a do rozpáleného pekáče znovu hozená kotleta. Pocit ale z té krásy mi to nekazí, možná trošku jen skutečnost, že nemám sluneční brýle a po půl hodině si připadám jako kdybych svařoval hodinu bez kukly. Dorážíme do Wolmaru, což je vesnice pupeční šňurou spojená s Flic en Flac. Chvilku si dáváme oraz v nějakém super luxusním hotelovém komplexu (asi pro 1000 lidí, všechny lehátka obsazená = přemýšlíme, jak ráno asi vypadá boj rusia versus germany o ty lepší lehátka (jsou zde dva druhy, jedno má polohovací část, druhé je jak naše spartakiádní), restaurace přeplněné – proč sakra ty lidi raději nejedou do Klondiku, kde nemáme problém si kdykoliv kdekoliv sednout? Tíha žízně nás nutí zavelet k ústupu zpátky k Mauritijskému domovu. Nějak nemáme v sobě odvahu pokusit se v některé z restaurací zahrát si na bohatého turistu, co ztratil náramek all inclusive a tak vyrážíme. Za pár metrů jdeme přes lesík k hlavní silnici, kde si v malém bufíku na kolečkách dáváme litr vody skoro na ex. Paráda!!! Cestou zpět se stavujeme v restauraci na oběd, menší nákup v supermarketu a hurá domů do stínu. Večer jdeme pozorovat západ slunce – fakt krása. Cestou zpátky nás v hotelu překvapí bubnující pes (nebo drak či co to bylo), mraky lidí a oslava Nového roku made in China. Všechno to korunuje večerní ohňostroj.

Jedenáctý den (neděle 15. února 2009)

Azuro od rána, po snídani jdeme do města kupovat nějké suvenýry, máme vytypované naše krámky, kde mají suvenýry za zlomek ceny od krámků co nás vozil kamarád taxikář, po malém obědě jdeme chytat bronz (hlavně Jaňule), já jsem po úpalu z výletu raději zalezlej ve stínu a pak v klimatizované chatce ... večer se jdeme pokochat opět krásným západem slunce, cesta domů se blíží a začíná být smutno ...

Dvanáctý den (pondělí 16. února 2009)

Opět od rána azurová obloha :-) Mauritius nám asi vrací všechno za ten cyklón... Jdeme do města nakoupit ještě poslední drobnosti a konečně zjišťujeme, proč na tak malém ostrůvku všude kromě místní vlajky vlajou i vlajky Čínské. Odpoledne přilétá prezident Číny na státní návštěvu. To ostatně připomíná i všude přítomná policie, nízko prolétající vojenský vrtulník a odpoledne i poměrně nízko letící jumbo china airlines. Stejně je to od něj hezké, že jede na tak maličkej ostrůvek se podívat :-) Tady se ho asi nikdo neptá na dodržování lidských práv ... Odpoledne se jdeme ještě projít na pláž a v bazénu si vychutnáváme náš letošní poslední západ slunce na Mauru. Pak jen večeře, balení a hurá na kutě.

Třináctý den (úterý 17. února 2009)

Ráno vstáváme už ve 4 hodiny a jdeme na domluvenou snídani, taxikář, které jsme si domluvili už při příletu na nás čekal před recepcí a cestou na letiště mi dokazoval, že je schopen cestu, která normálně trvá hodinu a půl, zvádnout za třičtvrtě hodiny (trošku jsme se při příletu dohadovali o času odjezdu na letiště)... Na letišti jsme za 45 minut přesně, celé 4 hodiny před odletem ... Zaujímáme pozici na parapetu v odbavovací hale (bohužel dvě lavičky už jsou i přes ranní hodinu obsazeny 4 číňany) a čekáme až se rozsvítí číslo našeho checkinu. V hale je čím dál více lidí (současný odlet Paris 9.55, Frankfurt 10.00, Johanesbourg 10.15, Reunion 8.45) a konečně se za hodinku rozsvicí i náš pás na kufr. Odevzdáváme s důvěrou kufřík, jdeme se naposled pokochat ranním vedrem (venku je krásná duha) a jdeme pro razítko Doda do pasu a do bezcelní zóny čekat na odlet. Mauritius má moc hezké letiště, kde se čeká moc příjemně, dokonce zde v hale lítají ptáci a hlasitě dávají svou přítomnost najevo. Čas si krátíme pozorováním letadel na ploše (A340 Air Mauritius zrovna přiletěla z Paříže, další malej B737 Air Austral přiroloval ke stojánku z Reunionu), náše letadlo zrovna procházelo předletovou kontrolou a úklidem (přeci jen uklidit dálkové letadlo chvilku trvá...). Odlet byl přesně na čas, při pojíždění jsem si stačil ještě vyfotit B747 čínského prezidenta a po otočce na konci dráhy jsme se rozloučili s ostrůvkem a hurá směr Evropa. Letěli jsme pibližně po trase - sever Madagaskaru, Mogadiso, Adis Abeba, Al Khurtum (Súdán), pak severně směr Aswan (Egypt), Líbyi jsme tentokrát jen líznuli na jejím severovýchodním okraji, Sicílie a po západním pobřeží Itálie směr Alpy a Francie. Celá cesta byla celkem ok, jen mě trošku naštvalo, že na nás zbylo místo v oddělení pro děti a po cca 2hodinách letu, kdy jsme konečně vletěli nad vnitrozemí Afriky mě letiška poprosila ať si zatáhnu okénko, děti chtějí spát ... No práci letušek ocením asi až budu mít děti ... Do Paříže jsme přiletěli o cca 20 minut dříve, na přestup jsme měli celkem pohodlných 50 minut. Škoda jen, přílet byl na terminál F, odlet z terminálu B což je cca 20minut pomalé chůze (informační systém na letišti je na jedničku), na tom by nebylo nic divného, ale když vás z terminálu B odvezou busem po ploše zpátky na terminál F, tak to naštve :-) Co mě jěště naštvalo je teplota vzduchu. V Paříži bylo kolem 5°C, skok cca 25°, v Praze nás ale čekal sníh a teploty mínusové, naštěstí s námi dorazil i ráno s důvěrou odevzdaný kufřík a přes celníka (nevim co proti mě kluk jeden má, ale zase se ptal odkud letíme a co vezeme...) míříme vstříc sněhu. Rezignovaně se večer raději zabaluji do peřiny a hned jsem usnul. That´s all :-)